Proč nenosím podprsenku a proč bych nikdy nešla na plastiku * Od nenávisti k sebelásce – příběh Lenky, prapra.. vnučky Věstonické venuše o vztahu ke svým ňadrům a ženskému tělu.

Ilustrační foto: Eva Zajic a archív

"Ráda bych podpořila ostatní ženy. Mám přírodní poprsí velikosti třináct a svá prsa miluju – zamilovala jsem se do nich před deseti lety, díky příteli, který je zbožňuje.

Bez podprsenky chodím doma neustále a troufám si stále častěji i na veřejnosti. Je mi bez ní mnohem líp. Takže když už to dávám já, zvládne to kdokoli 🙂 Pokud má někdo poznámky, tak mu odpovím, ať si zkusí uvázat na krk šestikilogramové závaží a chodí si s ním půl dne. Tak se totiž cítím v podprsence.

Svá prsa jsem dlouho nenáviděla, styděla jsem se už od puberty za jejich povislost, tvar, strie… Známe se s přítelem od roku 2004 a první roky jsem v podprsence pomalu i spala. Až po čtyřech letech, když jsem pochopila, že je zbožňuje, jsem se do svých prsou zamilovala. Ten moment nikdy nezapomenu. Předcházel mu mnohohodinový rozhovor, byli jsme od sebe vzdáleni 5500 kilometrů a řekli si odvážné věci, které jsme nikdy předtím neprobírali.

Nikdy bych nešla na plastiku nebo si dala prsa zmenšit, i kdyby se celý svět na uši stavěl. Slýchám často na ulici, jak je hnusný s takovým poprsím chodit bez podprsenky, podobné poznámky ale slýchám i když ji mám na sobě. A kdesi cosi, urážky a nadávky, ale už si z toho nedělám hlavu. Tím spíš se snažím bořit mýtus – že se něco musí. Už jsem šla bez podprsenky i na úřady, kde si klepali na čelo. Jejich problém, ne můj. Úlevná mi přijde věta: No a co?!

Prsa jsou část mého těla, kterou nejvíc miluju, ač 99 % lidí budou tvrdit, jak je hnusný mít prsa vytahaný až pod pupek… Přesto je opravdu miluju. Pro jednoho muže jsou ty nejkrásnější na světě a to úplně stačí, já se nepotřebuju líbit všem. Moje prsa vnímám jako dokonalá právě v jejich nedokonalosti – tak to příroda zkrátka chtěla a nic na nich nechci měnit.

A i když si nechávám šít prádlo na míru, stejně je mi nejlíp bez podprsenky – nic mě nebolí, až s ní – poznávám tu tíhu. Prádlo může být sebelepší, ale při obrovských prsou, když se zvednou nahoru, je to znát hlavně na krční páteři. A nemluvě o tom, jak šíleně bolí, když už je nutnost si podprsenku vzít, nějaký čas v ní strávit a pak ji sundat. To jsou muka!

Tak snad mým příběhem podpořím alespoň jednu ženu v tom, aby si ke svým prsům vytvořila láskyplný vztah.

Lenka

P.S. Při autorizaci textu se mi Lenka svěřila, že její rodina z matčiny strany pochází z Dolních Věstonic, takže podtitulek o příbuzenství s Věstonickou venuší možná není editorská nadsázka

Lence děkuji za odvahu, otevřenost a inspiraci. Budeme rády, když nám napíšete svou zpětnou vazbu či svůj příběh o vztahu ke ňadrům, svému tělu. Můžete ho zaslat na zenske@centrum.cz. Samozřejmostí je respekt k Vašemu rozhodnutí, zda chcete sdílet pod svým jménem či anonymně

Iveta Kučerová

zenske@centrum.cz